Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Zdraví máme ve svých rukou


Jídlo je důležitou a zároveň příjemnou součástí života. Udělejme si z jídla radost a tím uděláme radost našemu tělu, které se nám odmění zdravím.

 

Stravovací návyky většiny rodin jsou dokonale ovládnuté masivní reklamou potravinářského průmyslu. Běžná strava se skládá převážně z pečiva, mléčných výrobků, masa a uzenin, brambor, cukru, kávy a alkoholu. Kdo poslouchá rady odborníků na výživu, přidá celozrnné pečivo, rajčata, papriky a ovoce, hlavně tropické. Děti jsou navíc často „rozmazlovány“ nejrůznějšími lákadly všech možných barev, ať se jedná o bonbony nebo třeba pitíčka, přičemž spojitost s potravinovými alergiemi, ekzémy a nemocností uniká. Stále však existuje cesta účinné prevence a tou je správně volená strava. Jak by měla vypadat podle odborníků na makrobiotiku ukazují následující články[1].

 

 

 

Radost ze zdraví (I)

 

Jídlo by mělo být zdravé, chutné a pestré. Zdravé jídlo není ani utrpení, ani hrdinství, jen uspokojuje všechny potřeby organismu. Takové jídlo pak přináší nejen zdraví, ale i radost. Tak lze definova makrobiotiku - jako stravu podle skutečných potřeb organismu.

Naše každodenní strava by měla být taková, aby uspokojila odpovídajícím způsobem potřeby našeho těla, aby zohledňovala roční a denní období a náš zdravotní stav. Strava by zároveň neměla v těle vytvářet přebytky a nedostatky. V naší běžné stravě obvykle přebývají tuky, cukry, bílkoviny, bílá mouka a kyselinotvorná strava. Nedostatkem stravy v našich podmínkách netrpíme, v nedostatku jsou však často některé její složky – vláknina, zásadotvorné potraviny, minerály, vitaminy. Základem zdravé stravy mají být tepelně upravené obiloviny v celých zrnech, luštěniny v nejrůznější formě úpravy a zelenina; doplňkem v malém množství olejnatá semena, ořechy a ovoce.

V tomto článku bych se ráda věnovala právě obilovinám. Jak jsem uvedla, základem stravy mají být tepelně upravené obiloviny v celých zrnech. Již v našich slinách jsou enzymy, které začínají štěpit složité cukry, keré jsou základem obilovin. Tento složitý cukr se vlivem naší enzymatické výbavy postupně rozkládá v celé délce našeho zažívání a proto může organismus cukry vstřebávat postupně. Tím nedochází ke kolísání hladiny cukru v krvi a nezatěžuje se ani slinivka břišní. Celá obilná zrna s sebou nesou dostatek minerálů a vitaminů, které jsou nezbytné k jejich dokonalému strávení, zpracování a metabolismu vůbec. Jsou zdrojem nejen polysacharidů, ale také vitaminů skupiny B, které jsou nezbytné pro činnost nervové soustavy.

Obiloviny bychom měli správně používat jako přílohu k zelenině a luštěnině a to ve formě vařené, pečené, upravené jako kaše, zahuštění do polévky nebo jako součást dezertů a nákypů. A které obiloviny že jsou tak přínosné pro naše zdraví? Kukuřice (jako kukuřičná krupice), ječmen (ve formě krupek a krup), pohanka (loupaná je chuťově přijatelnější), rýže (především nehlazená rýže natural obsahující v povrchové vrstvě pro nás důležité látky), jáhly, oves (jako bezpluchý oves nebo ovesné vločky), amarant, quinola. Pro úplnost je nutné dodat, že bezlepkové obiloviny jsou rýže, jáhly, pohanka, kukuřice, amarant a quinola. Nezanedbatelná není svým složením ani pšenice špalda. Naštěstí v Pacově jsou všechny tyto obiloviny v bio kvalitě k dostání. Všechny obiloviny je možné připravovat buď zvlášť nebo je kombinovat a vařit dohromady např. rýži s jáhlami, jáhly s kukuřicí nebo s quinolou, krupky s rýží apod. Dostaneme tak nepřeberné množství chuťově zajímavých a velmi zdravých jídel, která stačí doplnit luštěninou a zeleninou. Na knižním trhu, i na tom pacovském, je již k dostání dostatek kvalitních knih s recepty.

Klasická pšenice a žito ve výčtu nejsou uvedeny, neboť se v naší stravě vyskytují ve formě mouky v pečivu v míře více než hojné. Oba dva přednášející na základě svých zkušeností zdůrazňovali, že mnoho dětí i dospělých má dnes problémy s lepkem, především pšeničným a žiným – častá je metabolická zátěž, kdy organismus neumí dostatečně rozložit zmíněnou bílkovinu, ta poškozuje sliznici střeva a tím snižuje střevní imunitu a imunitní reakci populace. Je to pak jeden z důvodů přibývání alergií, únavových syndromů, kožních, neurologických a kloubních potíží. Proto se i u zdravých lidí vyplatí, aby pečivo nebylo základem stravy a zůstalo jen pochutinou. Zkusme „vydržet“ několik dní bez pečiva a nahradit ho ráno třeba obilnou kaší a pozorujme sami na sobě rozdíl.

Je opravdu škoda, že při široké nabídce chutných obilovin se běžně používá jen jejich torzo v podobě bílé mouky. Je na nás, abychom do jídelníčku zavedli i ty ostatní opomíjené druhy a obohatili svůj jídelníček o mnoho chutí.

 

Radost ze zdraví (II)

 

Druhou základní složkou stravy jsou luštěniny v nejrůznější formě úpravy. Luštěniny jsou chutné a přinášejí nám významná nutriční pozitiva. Tato rostlinná potravina nám dodává aminokyseliny jako základní stavební kameny bílkovin. Bílkoviny jakéhokoliv původu jsou nezbytnou součástí jídelníčku, jsou potřebné v období růstu, ale také na obnovu tkání. Je však pravdou, že luštěniny neobsahují všechny nezbytné aminokyseliny – proto je třeba, aby na talíři byly jak luštěniny, tak obiloviny - zároveň v jednom jídle. Pak vznikne kompletní bílkovina (toto doporučení známe i z říkanky „hrách a kroupy …“).

Nadbytek bílkovin je však pro organismus zatěžující, neboť se v těle neukládají do zásoby. Dlouhodobý nadbytek bílkovin (tedy více než 10 % stravy) zatěžuje především ledviny. Jejich funkčnost postupně klesá a v těle se hromadí nejen dusíkaté látky z bílkovin, ale  i další toxiny a produkty metabolismu. To vede k poškozování nejrůznějších tkání a k oslabení organismu (tento stav nevznikne za pár měsíců, ale trvá roky). Vzhledem k této skutečnosti je tak zřejmé, jak jsou nesmyslné kombinace fazolí s párkem nebo čočky s vejci, kde se kombinují dva druhy bílkovin a to ještě ve velké kvantitě.

Makrobiotici doporučují dávat luštěniny na talíř vždy v menším množství, u starších dětí a dospělých zhruba 2 až 3 lžíce, u menších dětí méně. Doplníme je obilovinou a tepelně upravenou zeleninou, přidáme malé množství zeleniny syrové a mléčně kvašené a minimální množsví olejnatých semen. Takto kompletní jídlo přináší nejen všechny živiny, ale zároveň je to vhodná kombinace vzhledem ke schopnostem našeho zažívacího systému.

Luštěniny používáme v různé formě do polévek i jako nákypy, karbanátky, pomazánky a podobně. Běžně používáme hrách, cizrnu (římský hrách), různé druhy fazolí a čočku včetně červené čočky. Je třeba zmínit, že fazole významně posilují ledviny a především fazole azuki působí velmi dobře na ledvinnou oblast. Téměř všechny druhy luštěnin (kromě červené čočky) by se měly před vařením na několik hodin namáčet a následně vařit v nové vodě. Jedinou výjimkou jsou právě fazole azuki, které neobsahují puriny způsobující nadýmání a je tudíž možné je vařit v namáčecí vodě. Chudá na puriny je také cizrna.

Mezi luštěniny patří samozřejmě i soja a zpracované sojové výrobky – tofu, tempeh, natto, sójová pasta miso a na ochucení kvalitní sójové omáčky (shoyu nebo tamari). Soja samotná jako luštěnina - včetně sojové mouky, se k pravidelnému používání nedoporučuje kvůli špatné stravitelnosti. Oproti tomu však výše zmíněné sojové výrobky jsou zpracované takovou technologií, která podtrhuje pozitiva a ruší negativa soji.

Tofu je výrobek připravený ze soji, která se nejprve uvaří a z ní se udělá sojové mléko. To se pak pomocí srážedla vysráží a vylisuje do potřebné podoby. Tofu můžeme dusit se zeleninou, restovat na cibulce, péci, fritovat. Používáme ho k přípravě omáček, karbanátků, nákypů, zapékáme ho do těstovin. Může být také součástí dezertů. Tempeh vzniká z uvařené soji za spoluúčasti kvalitní a zdraví prospěšné houby. Používáme ho podobně jako tofu, ne však do sladkých jídel. Tofu i tempeh jsou k dostání kromě naturální formy i ve formách ochucených. Miso pasta je osvědčenou potravinou, která podporuje látkovou výměnu a protože jako jedna z mála rostlinných potravin obsahuje vitamin B 12, má schopnost na sebe navazovat buněčné jedy a vylučovat je. Protože sojová pasta miso obsahuje prospěšné živé bakterie a enzymy, přidává se do polévek až nakonec, kdy se už nevaří, jen se nechá 2-3 minuty lehce táhnout. Současné knihy zdravé výživy obsahují dostatek receptů na chutná jídla s použitím těchto zajímavých a netradičních potravin.

Většinu z vás zřejmě napadne otázka – a co maso? Náš zažívací systém samozřejmě zvládne trávení masa. Ale vzhledem k tomu, že tato potravina se v našem těle, na rozdíl od šelem, zpracovává velmi těžce a trvá to dlouho, měli bychom s masitými výrobky šetřit a v podstatě se vrátit k systému našich předků a jíst maso jedenkrát týdně. Člověk může být také vegetarián, jak o tom svědčí miliony lidí, ale pak je nezbytné, aby strava obsahovala kombinaci luštěnin a obilovin. Pokud ale člověk nechce jít touto cestou, je pro zachování zdraví lepší dát si větší kus masa méně často než malý kousek častěji a jíst ho v kombinaci se zeleninou, která zlepšuje trávení masa a doplňuje jeho nevýhody.

 

Radost ze zdraví (III.)

Po obilovinách a luštěninách je zelenina třetí nezbytnou složkou stravy. Přináší spoustu důležitých vitaminů, enzymů a minerálů, zásobuje nás tolik potřebnou vlákninou. Ale především je zásadotvorná a tudíž významná pro udržení pH našeho vnitřního prostředí. Není ani zanedbatelné, že pomocí zeleniny můžeme dotvořit přitažlivý vzhled pokrmu.

Jak lze odpozorovat z tradičního stravování, zelenina se vždy tepelně upravovala. To je velmi důležité. My nemáme čtyři žaludky ani dlouhá střeva jako přežvýkavci a také naše enzymatická výbava není zařízená na trávení většího množství syrové stravy. Po tepelném zpracování jsou minerály a vitaminy přístupnější našemu zpracování a využití. Některé vitaminy jsou vstřebatelné jen za přítomnosti tuku, ty pak ze syrové zeleniny vůbec nedostaneme, ani když si na ni nalijeme olej. Ten se v tomto stavu navíc se zeleninou téměř nespojí a může nám sám o sobě pak velmi škodit. Všechny tradiční kuchyně včetně naší původní zeleninu tepelně upravují a tím zvyšují její stravitelnost a dostupnost pro naše trávení. Zelenina se však musí sníst co nejdříve po tepelné úpravě, neboť zhruba za půl hodiny po uvaření začíná ztrácet svou zásadotvornost.

Zeleninu můžeme rozdělit na tři druhy, zeleninu divokou, pěstovanou a mořskou. Zelenina divokou známe jako volně rostoucí zeleninu, např. kopřivy, pampelišky, polníček, jitrocel, sedmikrásky, kořeny pýru a lopuchu. Tato zelenina přináší mnoho minerálů a vitaminů a velkou vitální energii.  Zelenina pěstovaná je dobře známá zelenina kořenová (mrkev, petržel, pastinák, bílá ředkev), kulatá (cibule, zelí, kapusta, červená řepa, tuřín a dýně) a listová (pórek, kadeřavá kapusta, řapíkatý celer apod.). Mořskou zeleninou rozumíme řasy a chaluhy rostoucí v moři. K nám se dostávají převážně v sušené formě. Mořské řasy obsahují velké množství minerálů a pro náš organismus mají velkou detoxikační schopnost. Dokáží zbavit naše tělo nejen toxických látek, ale také radioaktivity.

Běžně používáme řasy do vývarů (např. řasa wakame), které používáme jako základ polévek či omáček. Makrobiotika nedoporučuje masové vývary, ale pouze vývary ze zelenin a mořských řas. Do vývarů lze využít natě či košťály, které spolu s mořskou řasou dáváme do studené vody a vaříme bez soli. Ze zeleniny tak do vývaru přejdou velmi kvalitní minerály. Takto vyvařenou zeleninu po uvaření vyhodíme a dále nepoužíváme, neboť pro nás již neobsahuje nic potřebného. Mořskou řasu ale nakrájíme na malé kousky a vrátíme zpět do vývaru, protože stále obsahuje jemnou vláninu, která má pro nás dobrou čistící schopnost a je pro nás i v tomto vyvařeném stavu využitelná. V létě vývar vaříme 10 – 20 minut, v zimě můžeme déle. Při přípravě pokrmu používáme vždy vařící vývar, a když do něho přidáme  zeleninu, kterou v něm již chceme nechat, dáme vždy hned sůl, aby si zelenina podržela své minerály. Také při vaření luštěnin používáme vždy kousek mořské řasy (např. kombu), významně totiž zlepšují jejich stravitelnost.

Jedním ze základních předpokladů zdravé stravy je také její pestrost. Díky zelenině můžeme snadno tuto podmínku splnit. Pestrosti dosahujeme několika způsoby – střídáme jednotlivé druhy zeleniny, střídáme způsoby krájení, způsoby konzistence (od omáčkové formy po napaření velkých kusů zeleniny), způsoby úpravy (např. na orestované cibulce podušenou zeleninu zahuštěnou kukuřičným škrobem, napařenou brokolici a k tomu zeleninu mléčně kvašenou). Střídáme tak jednotlivé druhy zeleniny a jejich vzájemné kombinace, způsoby krájení a druhy tepelné úpravy.

                                                                                                               

 

Radost ze zdraví (IV.)

 

Podle makrobiotiky mají být základem zdravé stravy tepelně upravené obiloviny v celých zrnech, luštěniny v nejrůznější formě úpravy a zelenina; doplňkem v malém množství olejnatá semena, ořechy a ovoce. V dnešním článku se zaměříme na olejnatá semena a ořechy.

Olejnatá semena jsou nenahraditelným doplňkem stravy. Mají velký význam pro naše zdraví. Většinou jsou řazeny do jedné kategorie spolu s ořechy, ačkoliv jejich chování vůči našemu organismu je rozdílné. Semínka lnu, sezamu, slunečnice a dýně mají nespornou přednost vůči ořechům ve své zásadotvornosti, což je velmi významné pro udržení stability vnitřního prostředí. Olejnatá semena mají velmi příznivé složení tuků s vysokým obsahem nenasycených mastných kyselin. Nezanedbatelný je jejich přínos minerálů a vitaminů, zvláště pak vitaminu E. Obsahují kolageny příznivé pro činnost jater a pružnost kloubů, kůže a dalších tkání. Nenahraditelné jsou pro svůj obsah fytoestrogenů, které harmonizují hladinu hormonů u žen i u mužů. Spolu s druhou skupinou fytoestrogenů ze sojových výrobků chrání všechny tyto naše funkce velmi spolehlivě, proto jsou významné ve všech věkových kategoriích, především pak v období těhotenství a kojení. Např. ve druhé polovině těhotenství je velmi prospěšné používat vývar z lněného semínka, který velmi pozitivně ovlivňuje zdárný průběh těhotenství a porodu.

Olejnatá semena však nelze jíst přímo ze sáčku. Musíme je nejprve oprat ve studené vodě, abychom smyli povrchové plísně a desikační látky a pak je tepelně upravujeme – buď vysušením na suché pánvi (semena musí být k tomuto účelu vlhká, jinak by se přepálily jejich tukové složky,což je kancerogenní), nebo je dáme vařit spolu s rýží, jáhlami apod. (v tomto případě je vhodné dát opraná semínka na dno hrnce a na ně již opranou rýži, jáhly, …). Také je můžeme přidat do polévky nebo jiného jídla. Semena používáme prakticky denně a střídáme přitom jednotlivé druhy.

Přechodem mezi semeny a ořechy jsou mandle, které ačkoliv patří mezi ořechy, jsou také zásadotvorné. Používáme je jak celé, tak rozemleté na kaše či do sladkostí, ale i do zeleniny či obilovin.

Na trhu pozorujeme velké množství druhů ořechů. U nás rostou převážně vlašské a lískové ořechy a ty při přípravě kaší nebo sladkostí preferujeme. Ořechy obsahují sice hodně minerálů, ale svou kyselinotvorností, která se odvíjí od kvality tuku, mohou zatěžovat metabolismus a zvláště pak játra. Proto je dáváme méně často, než semena. U závažných onemocnění je nedáváme vůbec nebo jen zcela výjimečně. Zpracováváme je podobně jako semena, kdy tepelnou úpravou zvýšíme jejich stravitelnost.

 

 

Radost ze zdraví (V.)

 

Nemalou pozornost věnuje makrobiotika ovoci a pitnému režimu.

Co se týče ovoce, upozorňuje, že zatímco zelenina je jedním ze základních pilířů stravy, ovoce je jen doplněk. Slouží především jako dezert, zajišťuje kvalitní uspokojení sladké chuti a také přináší osvěžení. Je škoda, že díky rozvinutému dovozu je nabídka jižního ovoce u nás tak velká, že prakticky zastíní naše ovoce. Přitom je pro nás zdravotně nejvhodnější právě ovoce zde rostoucí - ochlazuje nás například přesně takovou měrou, jakou potřebujeme. Již naše babičky ale věděly, že v zimě ochlazovat ovocem nepotřebujeme a proto se tepelně upravovalo, dělaly se křížaly nebo se jablka pekla nebo dusila s trochou vody. V tepelně upraveném ovoci totiž zkaramelizuje cukr, čímž umocníme sladkou chuť. Menší množství tepelně upraveného ovoce nás proto co do sladké chuti uspokojí více, než ovoce syrové.

Je tu však jeden problém. Pokud kombinujeme obilovinu s ovocem, jednoduchý cukr z ovoce zablokuje trávení složitého cukru v obilovinách. Ten se pak nestráví a tvoří živnou půdu pro kvasinky, které se pak ve střevech přemnožují. Neměli bychom tudíž jíst obilné kaše s ovocem, musli s rozinkami, ovocné buchty apod. Pokud tedy chceme dělat dezert, kde kombinujeme obilný korpus s ovocem, je možné to udělat, ale korpus musí být tenký a ovoce by mělo zcela převládat. Pokud chceme udělat jen kaši na sladko, použijeme za tímto účelem slad – ječmenný nebo rýžový. Ten vznikne v důsledku rozkladu obilovin, proto jeho trávením nevzniká následné kvašení.

Velmi vhodná a chuťově a esteticky výhodná je kombinace ovoce a mořské řasy agar-agar. Je to řasa speciálně upravená tak, aby měla schopnost za tepla vyvářet želatinu. Tím, že jí namočíme ve vodě či šťávě a uvaříme, získáme tuhnoucí hmotu, kterou můžeme nalít na ovoce syrové nebo podušené. Získáme tak chutný dezert a navíc agar-agar působí blahodárně na naši kloubí chrupavku, což jistě není zanedbatelný klad v žádném věku.

 

Velmi diskutovanou oblastí stravování je také správný pitný režim. Neexistuje jednoduché pravidlo na to, kolik tekutin máme vypít. Je třeba vycházet z potřeb organismu a ty závisí zejména na tom, co jíme a jak moc se potíme. Mnohé názory propagují nejméně 2,5 - 3 litry tekutin denně a čím více, tím lépe. Při běžném stravování, kdy jídlo obsahuje hodně soli, chemie, masa a mléčných výrobků je lepší zvýšit množství tekutin na to, aby odpadní látky ze stravy nezůstaly v organismu. Pokud však běžně jíme stravu, která neobsahuje nadbytek bílkovin, toxických a jiných nepříznivých látek, pak nepotřebujeme tolik tekutin. Navíc potraviny, které běžně jíme při zdravém způsobu stravování, jako obiloviny, zelenina a luštěniny, jsou vařené ve vodě a ta s nimi vchází do našeho těla.

Tekutin bychom přirozeně měli pít nejvíce dopoledne, méně odpoledne a nejméně večer. Velkou chybou, která se běžně dělá, je pít bezprostředně před jídlem - trávení pak neproběhne tak, jak by mělo. Také pití bezprostředně po jídle není vhodné, neboť naředění stravy brání jejímu úplnému strávení.

Ještě zbývá odpověď na otázku: co tedy správně pít. Nejlepší pro příjem tekutin je čaj. Ale ne každý čaj je vhodný. Zelený a černý čaj obsahují poměrně velké množství theinu, jenž není vhodný pro malé děti, ale ve velkém množství ani pro dospělého člověka. Proto volme ty čaje, které tento alkaloid nemají. Pro běžné pití jsou vhodné čaje z tříletých větviček a lístků, které dostaneme v prodejnách zdravé výživy pod návy bancha, kukicha, hojicha. Jejich chuť je velmi lahodná a navíc po jídle neutralizují kyselost a stabilizují acidobazickou rovnováhu (udává se i jejich schopnost čistit mysl). Kvalita běžně dostupných ovocných čajů se různí. Kvalitní ovocný čaj si můžeme připravit sami doma vyvařením sušeného ovoce nebo z vykrojených jablečných nebo hruškových slupek a jádřinců.

K bylinným čajům je třeba přistupovat jako k lékům, používáme je cíleně se zaměřením na určitý problém. Jsou však některé bylinné čaje, které lze zařazovat pro běžné pití např. listy maliníku, jahodníku, ostružiníku, meduňku nebo měsíček. Ale ani tyto nepodáváme neustále.

Kvalitní čistá voda je také samozřejmě vhodná k běžnému pití, i když by jí mělo být o něco méně, než čaje. Ten se umí lépe zapojit do metabolismu.

Velmi dobré jsou také obilné kávy. Můžeme je udělat i doma, jestliže opražíme různé druhy obilí a z nich připravíme vývar. Vzhledem k naší uspěchané době je běžnější použití připravených obilných káv z obchodu.

Častou chybu dělají rodiče, kteří zvyknou děti na sladké pití. Vytvoří tím problém pro jejich zuby i celkové zdraví. Je pochopitelné, že dětem chutnají, s tímto záměrem jsou také vyrobeny. Ale obvykle obsahují nejen cukr či jiné sladidlo (v přehnaném množství) , ale i chemické, stabilizační, barvicí a aromatické látky.

Věnujme tedy pitnému režimu u sebe a svých dětí dostatečnou pozornost.

 

Radost ze zdraví (VI.)

 

V předcházejících článcích byla uvedena spousta informací o tom, co podle makrobiotiky jíst a pít. Neméně důležité je však také to, jak jíst, neboli jakým způsobem stravu přijímat. Jednou z nejdůležitějších zásad je jíst v klidu a v sedě. Říkali nám to odmalička a my to také říkáme našim dětem, možná ani nevíme proč. V současné době je běžné, že lidé jedí ve spěchu, při práci, v autě, nebo při jídle řeší pracovní problémy. Všechny tyto činnosti během jídla zhoršují trávení a tím velmi zatěžují organismus. Trávení následně nemůže proběhnout dokonale a my se pak necítíme dobře a ani nevíme, že za to může právě náš způsob jídla. Je tedy důležité se na jídlo soustředit a jíst v klidu a pomalu.

Ke způsobu jídla patří i správné kousání. Tím, že správně nerozkoušeme a neprosliníme potravu, nedojde k dokonalému strávení a nikde jinde naše tělo tento nedostatek již nedohoní. Zatížíme tím žaludek, přiděláme práci slinivce břišní a získáme podstatně méně energie. Jak tedy správně kousat? Ideální je kousat do té doby, dokud sousto není úplně tekuté a pak ho teprve spolknout. Sníme pak i méně jídla s větším pocitem sytosti a větší využitelností. Pravidlo o dokonalém kousání je důležité v každém věku i pro zdravé lidi, pro lidi s vážným onemocněním je pak naprostou nutností.

Ráda bych upozornila i na to, že makrobiotika také rozlišuje jisté rozdíly ve stravování podle jednotlivých ročních období. V zimě je třeba se zahřát a náš organismus shromažďuje a využívá zásoby. V zimě používáme nejvíce tuku a chceme-li, jíme relativně nejvíce živočišných produktů. Více se zahříváme pohankou, jáhlami, fazolemi. Teplo zabudováváme do svého organismu i dlouhou délkou varu a pečením. Je samozřejmé, že když se venku oteplí a vysvitne sluníčko, vyměníme silnou bundu za slabší nebo jen za svetr. Stejně bychom měli přistupovat i ke stravě a s jarem odlehčit i svému tělu.  Proto bylo jarní období vždy obdobím očisty – půstů. Masopust, tedy 40 dní, po které se lidé měli vyhnout masu, není a nebyla jen náboženská záležitost. Toto pravidlo odráželo zásady zdravého života lidí, které se až v našich generacích přestaly respektovat. I dnes se vyplatí masopust dodržet. V dobách, kdy masopust zřejmě vznikl, ještě nebyla, tak jako dnes, problémem velká spotřeba cukru. Vzhledem ke dnešnímu trendu v této oblasti je však vhodné „svůj masopust“ rozšířit také o vynechání cukru. Když tedy alespoň v této době ve stravě snížíme podíl živočišných produktů, tedy masa a tuků, vynecháme uzeniny a alespoň snížíme (ideálně vynecháme) spotřebu cukru a sladkostí, uděláme pro své zdraví nemálo. Nic přitom nevadí, když se náš osobní „masopust“ nebude časově shodovat s tím kalendářním. Kdo chce svému tělu ulehčit ještě trochu více, může navíc třeba jednou za týden po dobu jednoho měsíce držet tzv. rýžový den a jíst jen rýži, dušenou zeleninu a hodně zvýšit množství tekutin. Každý na svém těle pak zpozoruje, jak se po takovém dnu cítí.

V jarním období zvýšíme podíl zeleniny, zvláště zeleniny zelené. Do jídla přidáváme zelené natě a občas menší množství naklíčených luštěnin. Když se venku více otepluje, snižujeme podíl pohanky a postupně začínáme zařazovat kukuřici. Nejvíce v tomto období ale používáme rýži, kulatozrnnou  i dlouhozrnnou rýži natural, dlouhozrnná je pro teplejší období vhodnější. Obecně oproti zimě začíná být strava odlehčená a v menším množství.

 

Ing. Monika Soustružníková

 

 

 



[1] Články vycházejí ve svém základě z přednášky MUDr. Strnadelové a dietologa Jana Zerzána, která se konala v Pacově 15.10.2008 a z jejich knih.